Well fuck me

Dánský zaměstnavatelský standard (minimálně pro zahraniční studenty) je jedno velký "fuck me".
Poté, co se můj bývalý/nynější zaměstnavatel z mně neznámých důvodů rozhodl, že nechce abych pro něj pracovala, se o 10 dní později dozvídám, že vlastně změnil názor a že pro něj pracovat můžu. Veškerou pýchu a self-worth tedy odhazuji do nenávratné přítomnosti a s nadšením souhlasím s kteroukoliv podmínkou. Protože nejen fuck me ale taky fuck it. Nechci dalších 5 měsíců chodit do obchodu s tím, jestli si vůbec můžu koupit maso a jestli mi pak zbude na nájem.
Proč mě nemá rád? To se asi nikdy nedozvím a můžu jenom hádat. Pravděpodobně proto, že nejsem královna vřelé komunikace a povětšinu času vůbec nevím, co mám říkat, což beru, ale že by to sralo zrovna někoho, kdo se celej svůj život tváří jako mužské vydání Cersei ze Hry o trůny a ještě s tím obsluhuje zákazníky v restauraci, to mě někdy kapku zaráží.

Asi takhle, akorát není tak cool a schopnej.

The struggle is real here. Ale aspoň jsem si postěžovala, získala zkušenost bez které bych se i ráda obešla a v konečným důsledku je mi můj zaměstnavatel těžče šumák, protože nakonec je mně dobře a dokonce jsem v sobě objevila trochu vůle ke zlepšování komunikace s ostatními pozemšťany (kterou pravděpodobně hned po prvním styku s nimi ztratím, but oh well).